Aktuální příspěvek

Emil Hakl: Konec světa
Nakladatel: Argo
Vybral: Křovinořez
Kategorie: Román
Den: 11.05.2016
Napadlo mě, že bych se mohl sebrat a jet domů. Aha, to je nápad, řekl jsem si... To je nápad! Byl jsem tou ideou plně zaujat. Zkoušel jsem si vzpomenout, kdy jsem byl naposled aspoň dva dny v kuse doopravdy sám. Aniž se někdo stavil, aniž jsem někomu zavolal. Dospěl jsem k závěru, že se mi to nepoštěstilo už takových dvacet let. Pořád bylo něco. Hospody, ženské, kamarádi. Něco, někde, s někým. Smích, smích a smích...
Tak jsem se sebral a šel jsem na tramvaj. V tramvaji jsem se posadil na sedadlo pro invalidy, protože jinde nebylo místo. Po chvíli s heknutím dopadl na protější sedadlo veliký růžový šedesátník v červeném bomberu s nápisem Chicago Bulls, v červivě bílých, nafouklých sportovních botkách, tučný vousatý whiskomil s bílým trávníčkem na hlavě, zastřiženým s mrtvičnatou pečlivostí do tvaru pařezu. Vše korunoval bělounký copánek v týle. Veliké, zkažené pražské dítě. Chlap, který nejspíš za celý život pro nikoho neudělal nic dobrého, protože toho prostě není schopen. Který se schází jen se sobě podobnými v hospodě nebo v nějakém „klubíku“: „Tyvoé, todidoprdelé, dyž nepoznáš panůů! Helé, Fanda zapustil knír, Fandó, Fandikůů, pocem ty starej blbčéé, co to máš nahuběéé, jak budeš tedka lízááát! Proč si nebyl minule v sauněéé...“ Chvíli doufám, že si všimne, že hlavní důvod, proč se nemůže ještě víc rozvalit, jsou moje kolena. Ale kocovina mi zvoní v hlavě, a tak nakonec uhýbám já. Někdy je klid vzácnější než co jiného.
Stálo by za to přepadnout tohohle Wericha někde v průjezdu, omámit chloroformem, a přímo tam, v mdlém puchu odpadků, mu opatrně odstřihnout ten porevoluční copánek, to falešné military and country mládí. Aby až se za soumraku probere a zamíří domů, naplněn zmatenými pokusy rozpomenout se, co se vlastně stalo, aby až napočtvrté konečně odemkne a vstoupí do předsíně, aby neforemná stařena ve sportovních pantoflích za tři tisíce, naditá v kovově lesklém body, s odbarveným ježkem, od televize vyjekla: „To seš ty... chceš toust... ? ... No Mirdo... ! Kde máš vohooon!!!“
Ve vestibulu metra na Vltavské mi zlatovlasá dívenka strčila do ruky červený letáček. Obyčejně to vyhazuju, aniž se dívám, co tam je. Tentokrát jsem se podíval. Museum of medieval TORTURE instruments, Colloredo-Mansfeld Pallace, Karlova2, Prague 1, open daily 10,00-22,00, stálo tam.
Recenze knihy / Anotace
Konec světa - byl už mnohokrát a mnohokrát ještě bude. Tady si přečtete o potopě, která by vás zalila, přemohla a skoro utopila, kdybyste prožili devadesátá, porevoluční léta se stále otevřenou náručí, do které by padlo veškeré šílenství světa. Toto počteníčko je jako pijatika, ve které vám není dáno vystřízlivět. Máte-li už skoro naději na normální život, na běžný den, někdo další přijde či spadne z nebe a maličko si spolu zavdáte a jste nuceni letět kousek na jeho kouzelném popleteném koberci. Běžte do toho, jako literatura to nemá chybu.