Aktuální příspěvek

Pierre Lemaitre: Na shledanou tam nahoře
Nakladatel: Odeon
Vybral: Křovinořez
Kategorie: Román
Den: 14.05.2016
Pokojská si připadala jako artistka-začátečnice, prostě nepříjemně. Veliký citron, žlutý jako z botanického atlasu, se nepřestával koulet po stříbrném podnosu a hrozil, že spadne na zem a skutálí se ze schodů; určitě se dokutálí až před ředitelovy dveře. Nic lepšího, jak se nechat sprdnout, pomyslela si. Nikdo ji nevidí, a tak citron strčila do kapsy, podnos pod paži a dál stoupala po schodech (personál v hotelu Lutetia nesměl používat výtah, to by toho chtěli už vážně moc!).
Na hosty, kteří si objednali citron do šestého, obyčejně moc příjemná nebývala. Ovšem pro pana Eugena to samozřejmě neplatilo. Pan Eugene, to bylo něco jiného. Takový chlápek, co nikdy nemluvil. Když něco potřeboval, nechal na rohožce před luxusním apartmá poslíčkovi vzkaz vyvedený velkými písmeny na papíře. Pokaždé se choval velice slušně a korektně.
Ale jinak hotový cvok. Ani ne za tři dny znali pana Eugena v domě (rozumějte v „Lutetii“) úplně všichni. Za apartmá platil hotově, na několik dní dopředu, ani mu nemuseli předkládat účet. Podivín, nikdo nevěděl, jak vlastně vypadá; co se týče hlasu, vydával jenom něco na způsob chrochtání nebo řezavého chechotu, mohli jste z toho mít záchvat smíchu nebo mrazení v zádech. Nikdo nevěděl, co vlastně dělá, nosil bláznivé masky, pořád jiné, a oddával se nejrůznějším zálibám: tančil jako Indián kolem mučednického kůlu chodbě, pokojské se mohly popukat smíchy, objednával neuvěřitelné množství květin... Poslíčky posílal do obchodního domu Bon Marché, který stojí hned naproti, pro spoustu nesmyslných věcí, které pak byly k vidění na jeho maskách, jako ptačí péra, pozlacený papír, plst, barvičky… Ale to není všechno! Minulý týden objednal komorní orchestr o osmi hudebnících. Když mu oznámili, že jsou na místě, zůstal stát na prvním schodu proti recepci, aby naznačil odstup, orchestr zahrál Turecký pochod od Lullyho a odešel. Pan Lariviere všem zaměstnancům rozdal padesátifrankové bankovky jako odškodnění za vyrušení z práce. Ředitel hotelu za ním osobně zašel a vysvětlil mu, že všichni oceňují jeho velkorysost, avšak jeho neobvyklé nápady... Jste v luxusním hotelu, pane Eugene, prosím myslete na ostatní hosty a také na naši pověst. Pan Eugene mu vyhověl, nebyl z těch, co by dělali naschvály.
Nejvíc všem vrtaly v hlavách jeho masky. Přišel v docela obyčejné, znázorňovala obličej a byla tak dokonale nakreslená, že by jeden přísahal, že je to člověk stižený obrnou. Rysy byly nehybné, ale úžasně živé... Živější než strnulé tváře z Grévinova muzea figurín. Používal ji i na ven, vycházel ale jenom vzácně. Vystrčit nos z apartmá ho viděli sotva dvakrát třikrát, pokaždé pozdě v noci; viditelně se nechtěl s nikým potkat. Někdo říkal, že navštěvuje pochybná místa, co si myslíte, že snad v tuhle hodinu chodí na mši?
Okamžitě se vyrojily fámy. Jakmile se některý ze zaměstnanců vrátil z jeho apartmá, hned se na něj všichni vrhli - co viděl tentokrát? Když si pan Eugene objednal citron, hned se hádali, kdo mu ho donese. Až se pokojská vrátí dolů, zasypou ji otázkami, protože ostatní se stali svědky ohromujících scén, jednou v masce nějakého afrického ptáka, který vydával ostrý jekot, tančil před otevřeným oknem, jindy se zase octli uprostřed představení, tragédie pro asi dvacet oblečených židlí, které měly představovat diváky, ale divadelní hra pro jediného herce, který vypadal, že chodí na chůdách, a pronášel slova, jimž nikdo nerozuměl... Že pan Eugene není normální, o tom nikdo nepochyboval, ale zbývala nezodpovězená otázka: kdo to ve skutečnosti je?
Recenze knihy / Anotace
My čtenáři víme, že Eugene je vlastně Édouard, chlapík, kterému šrapnel poslední den Velké války ustřelil značný kus huby, když vyhrabává – a zachraňuje tak život – v jámě zasypanému vojínovi Albertovi. V příběhu ti dva, spojeni pupeční šňůrou upletenou z vděku, závislosti, bezmoci a touze po normálním životě jedou románem k nepředvídatelnému rozuzlení, které musel načrtnout šílený strůjce osudu. Jestli si ti, kdo mají opravdu rádi krásnou literaturu, zatím odepřeli toto dílo oceněné Goncourtovou cenou, pak to bylo jistě z čirého požitkářství. Protože, až se pustí do díla a po doušcích ho zkonzumují, zjistí, že další soubory papírků, kterým se možná říká knihy, budou ve srovnání vypadat jako ojetý slabikář. Francouz by asi řekl: c´est quelque chose d´exceptionel, chers amis!