Aktuální příspěvek

Petra Procházková: Frišta
Nakladatel: Akcent
Vybral: Carmen
Kategorie: Román
Den: 27.09.2015
„Tys také musela tatínka odprošovat?“
Matka se usmála. „Ne, on na mne nikdy nevztáhnul ruku. Ale třeba náš strýc z Džalalabádu, ten své manželce rozsekl hlavu srpem za to, že promluvila před návštěvou.“
Zvedla jsem ruku na znamení, že za prvé znám tuhle úděsnou rodinnou legendu a za druhé, že i kdybych ji neznala, teď opravdu není vhodná doba mi ji vyprávět se všemi krvavými podrobnostmi. Prý se opravdu stala, ale mně se přes všechny ty šílené skazky o násilnostech v afghánských rodinách nechtělo věřit, že by strýc zatnul ostří srpu do lebky manželky jen proto, že promluvila. Přišla k nim údajně návštěva, spolužáci strýce ze školy. Žena s malými dětmi, nejmenšímu byly čtyři měsíce, se ukryla v sousedním pokoji. Tradice praví, že nejen tvář, ale ani hlas se nemá vystavovat na obdiv, a tak byla poslušně zticha. Po čtyřech hodinách ji zlobivé děti tak lezly na nervy, že začala vzteky omdlévat. Miminko řvalo a bylo stále těžší mu zacpávat něčím pusinku. Ostatní caparti lítali jako šílení po pokoji, lezci matce po zádech, tahali ji za vlasy a nakonec jí jeden z nich strčil klacík do nosní dírky. Nemohla se bránit, držela na rukou nejmenšího potomka a tak z ní najednou vyjelo: „Dejte už pokoj haranti!“
Nebyl to snad ani výkřik, spíš zvýšený hlas. Když hosté odešli, tak to alespoň praví rodinná tradice, strýc ji vytáhl na dvůr, zeptal se, proč ho zostudila před spolužáky a ona mu odpověděla cosi nehezkého, zřejmě, že spolužáky nikdo nezval na celou noc. Strýc vzal srp, tedy podle rodinné tradice, a zasekl ho ženě do hlavy. Umřela prý poměrně rychle. Dále se legenda nevypráví a já si stejně myslím, že to celé bylo maličko jinak. Tohle si museli vymyslet naši muži, aby ukázali, jak oni jsou hodní a shovívaví ve srovnání s takovým běžným strýcem, a také proto, aby nám před spaním mohli vyprávět poučné historky, jež nás odradí od podobných nepřístojností. Byl to jeden z prvních příběhů, které mi po příjezdu do Kábulu můj manžel pověděl.
„A fakt to je pravda?“ tázala jsem se ho tehdy s vyděšeným zrakem.
„Fakt je,“ odvětil tajemně.
„A proč nešel do vězení?“
„Protože zabil vlastní ženu, ne cizí.“
Recenze knihy / Anotace
Příběh ženy rusko-tádžického původu provdané do Afghánistánu není sladkobolný román o obrušování hran nesourodých kultur. Jako jemný průvodce s nečernobílým viděním nejen ukazuje Evropanům jiný svět, ale i nastavuje zrcadlo - pomoc nespočívá ve vnucování vlastních názorů a zvyků. Atmosféra rodinného života v Kábulu je vykreslena s velkou znalostí, důvěrným pochopením a humorem; a je tak živá, jako byste byli její součástí. Jak vypadal všední život za vlády Talibů, po jejich svržení a po příchodu Američanů, kteří v Afghánistánu hledají Usámu bin Ládina? Pohled autorky, válečné zpravodajky a humanitární pracovnice Petry Procházkové, je syrový a laskavý zároveň.